UKÁZKA Z KNIHY 1:
„Za chvilku tady bude. Psal mi, že se zasekl v dopravě. Jsem tak zvědavá, jak se ti bude líbit,“ švitořila Erika bez sebe vzrušením. Tolik jí záleželo na tom, aby se nový přítel její přítelkyni zalíbil.
„Hlavní je, že se líbí tobě. Na mě přece nesejde,“ řekla Beáta s lehkou netečností v hlase. Měla radost, že si Erika našla lásku, ale nezamlouvalo se jí, jak moc se tomu vztahu poddávala, jak mu propadla. Jakákoliv závislost nikdy nepřinesla nic dobrého. Snažila se to přílišné nadšení přičítat počáteční zamilovanosti a doufala, že její špatné pocity z celé situace se ukážou jako mylné. Ale přesto, jak moc se tomu bránila, začínala v hlavě cítit šumění. Neklamný pocit, že se něco děje. Něco, co nevěstilo nic dobrého.
„Ale sejde. Jste mi, kromě Adélky, dva nejmilejší lidé a byla bych ráda, abyste si sedli. Jsem tak nervózní.“
„Nebuď, každý, kdo tě udělá šťastnou, se mi bude líbit,“ dopověděla Beáta s nepřítomným výrazem, snažíc se odehnat šum, který prostupoval do nitra jejího mozku a svá tenounká chapadla propíchával hluboko do šedé kůry a každého jejího zákoutí. Bylo pro ni velice náročné ho odehnat, vypnout. Nechtěla mu teď naslouchat a nechat se pohltit jeho šepotem, chtěla se naplno věnovat své přítelkyni, která ji právě potřebovala plně přítomnou fyzicky i duševně. „Na zdraví!“ Beáta se otřásla, jakoby jí byla zima a pozvedla skleničku vína, kterou číšník právě postavil na stůl.
Připily si a Beáta jim nalila vodu z karafy. Při pokládání sklenice zpět na stůl upoutal její pohled přicházející muž ve dveřích.
„To je on!“ vydechla překvapeně Beáta.
Erika se otočila směrem, kterým se dívala její kamarádka. „Jo, to je on! Jak jsi ho poznala?“ celá se rozzářila.
„To je ten chlap z mého snu,“ Beáta na něj konsternovaně zírala a nemohla odtrhnout zrak z tváře, která jí už několik nocí za sebou děsila.
„Jo, přesně, je to chlap snů, že jo,“ odpověděla jí Erika nadšeně a zamávala na něj od stolu.
„Ne,“ řekla Beáta chladně. „Já myslela toho chlapa z mého zlého snu. Toho, jak chtěl někoho utopit.“
„To je blbost! Určitě ses spletla. Koukej, jak je sladkej. Bůhví, co se ti zdálo.“
„Tak je to možné, viděla jsem ho na moment, asi je mu jen podobný,“ připustila velmi neochotně Beáta. Bedlivě sledovala jeho tvář a elegantní chůzi, kterou se přibližoval k jejich stolu.
„Je úžasnej, uvidíš, až ho poznáš.“
A skutečně, nový Eričin přítel se jevil jako skvělý společník. Milý, pozorný, vtipný, inteligentní. Ale Beátě na něm stále něco vadilo. Nedokázala popsat co a proč, ale viselo to kolem něj a rozhodně to nebylo nic příjemného. Už při stisku jeho ruky se necítila dobře. Snažila se negativní pocity potlačit a nemít vůči Eričině příteli předsudky, ale bylo to jako žvýkat kyselý citron, a přitom se usmívat. Sáhla zamyšleně pro chleba do košíku uprostřed stolu. Ve stejný moment, kdy se pro krajíček pečiva natáhl i on. Jejich ruce se dotkly. Bylo to, jako by jejím tělem projel elektrický výboj, ale ne takový, jaký lidé cítí při erotickém vzrušení. Zdálo se jí, že se do jejího těla zaživa zařízla elektrická pila a rvala ven vnitřnosti. Polekaně na něj pohlédla. Usmíval se na ni, ale v jeho očích zahlédla smrt.
„Tohle není dobré, tohle není vůbec dobré,“ mumlala si tiše pro sebe a drtila v prstech kousek chlebové kůrky na bílý ubrus. Do hlavy se jí opět dral šum. Snažil se zmocnit jejího vědomí, cítila, že ještě chvíli a rozplyne se v něm, stejně jako on v ní.
„Co jsi říkala?“ zeptala se jí rozzářená Erika.
„Ale nic, že mi nějak není dobře.“
Nechtěla jí kazit večer, nechtěla jí kazit nový vztah a brát naději na lásku, ale tohle nemohla nechat být. Teď jí to říct nemohla. Ne před ním, ne tady. Rozhodla se svou roli podporující přítelkyně dohrát do konce, ale vůbec z toho neměla radost. Vlastně jí bylo strašlivě úzko. Z toho hada, kterého si Erika hřála na prsou a z toho, že netušila, jak to Erice říct. Ale třeba se mýlila, třeba to vůbec nebylo tak, jak to cítila. Jenomže v hloubi duše věděla, že její varovné signály ji nikdy nezklamou. Jenom přijít na to, v čem byl problém. Navíc ten šum. Musela pryč, na čerstvý vzduch, nešlo to déle vydržet.
„Promiň, Eriko, udělalo se mi hrozně špatně, musím jít.“
„Co se stalo? Zvládneš dojít domů? Nemáme tě doprovodit?“ Erika se vyptávala s upřímnou starostlivostí.
Ale Beáta jen pokynula gestem ruky, že pomoc nepotřebuje a odešla z restaurace s hlavou plnou hučícího šumění.
UKÁZKA Z KNIHY 2:
Hned, jakmile Richard ukončil hovor, začal nesystematicky běhat po domě. Rychle si sbalit těch pár věcí, které si přivezl k rodičům, půjčit si od nich auto. Hlavou mu tekla divoká řeka myšlenek, scénářů k dnešnímu večeru, nejrůznějších verzí jejich budoucího dialogu, těšil se a obával, svíralo se mu břicho nervozitou, ruce se mu klepaly, ještě když startoval motor černé otcovy Octávie. Do tak maloměšťáckého auta bych před několika lety nevlezl, problesklo mu hlavou a energicky sešlápl plyn. Jaký jsem býval ješitný snob, pomyslel si. Přímo kretén. Dokud jsem nepoznal Beátu. Na Alžbětu si ani nevzpomněl, jakoby vůbec neexistovala, jakoby se poslední dva roky vůbec neodehrály. Měl v hlavě jen Beátu. Ji a její, možná by měl spíše říct jejich…
„Sakra!“ zaklel a strhl volant ze silnice do trávy. „Idiot!“ V zamyšlení si vůbec nevšiml, že v protisměru křižuje divokou jízdou kamion s návěsem plným dřeva, až si vzájemně vjeli do svých pruhů. Řidič kamionu s hlasitým troubením svou trasu ustál, ale Richard skončil mimo vozovku. Naštěstí najel na rovinku, žádný příkop, ani díra. Zařadil zpátečku, a pomalu, opatrně vycouval zpět. Už nechtěl riskovat další nehodu a už vůbec ne fakt, že by mu Beáta nedala další příležitost k setkání.
Než dorazil, a hlavně, než našel parkování, nabral pár minut zpoždění. Přiřítil se do salonku, kde našel Beátu, jak sedí u stolu a míchá kávu v malém bílém hrníčku. S překvapeným výrazem na něj pohlédla a nevydala ani hlásku. Pozorně si ho prohlížela. Vypadal stejně jako dřív, přesně tak, jak si ho pamatovala, ale přesto byl jiný. Vyzařoval úplně jinou auru než tehdy v té kavárně na rohu ulice, kde se potkávali. Byl o něco starší, jistě i moudřejší, dozrál ve skutečného muže. Jeho skráně teď zdobilo pár stříbrných vlasů, což mu na atraktivitě neubralo, spíše naopak. Určitě prodělal osobnostní změnu k lepšímu, ale to ji ostatně nepřekvapovalo, byla to přece i její zásluha, její cíl. A teď ho tu měla v celé kráse, v prodělaném přerodu k lepšímu člověku, který ji přitahoval víc než kdykoliv jindy, ale věděla, že nemůže být její. Nesmí. Protože ona musela zůstat svobodná. Pro každého, kdo potřeboval její pomoc. Musela svůj dar využít, podělit se s ním, jinak by byl k ničemu, absolutně promarněný a zbytečný. Slíbila to matce přírodě, vesmíru, a hlavně sama sobě. Nemohla se na nikoho vázat, neměla prostor pro svazující a omezující lásku, vztah, ve které by komukoliv musela patřit. A žádný muž nebyl připravený se o ni dělit. Nebyla předurčená k životu v partnerském svazku, její láskou musela jednou provždy zůstat jen její dcera.
Richard spěšně přišel ke stolku, pozdravil ji a posadil se proti ní. I on si ji důkladně prohlížel. Ženu, která obrátila jeho život vzhůru nohama. Ženu, která mu způsobila tolik bolesti, ale i radosti a potěšení. Ženu, která mu otevřela oči a nejspíš mu dala ten největší dar, jaký může žena muži dát. Pozoroval ji mlčky, tak jako ona jeho. Byla pořád stejná, živočišně krásná a smyslná jako tehdy. Měl neodolatelnou chuť ji políbit a ponořit se hluboko do jejího nitra, až mu podbřiškem projela intenzivní vlna vzrušení. Ale zároveň měl na ni zlost. Potřeboval s ní především vyřešit tu záležitost, která mu už měsíce nedávala klid na duši. Oba mlčeli, hleděli si do očí, měli toho spoustu na srdci i na jazyku, ale ani jeden z nich nevěděl, jak začít.
Beáta má zvláštní dar, hraníčící s lidským chápáním. Fakt, že je díky němu schopna pomáhat druhým lidem považuje za poslání, čemuž podřizuje všechno. I na úkor svého osobního života. Po smrti manžela se pomalu vrací do zajetých kolejí, stará se o malou dceru a v hloubi duše má uloženou ránu. 